Dva významní ústavní činitelé této země, premiér Andrej Babiš a místopředseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura, položili na Národní třídě věnce k uctění 17. listopadu v tichu noci. Zřejmě proto, aby předešli případným konfliktům s demonstranty, kteří na základě nových zjištění v kauze Čapí hnízdo budou žádat Babišovu demisi. Jejich předpoklad byl správný. Někteří z občanů, kteří přišli na Národní třídu v ranních hodinách, totiž dotyčné věnce s oběma jmény svých donátorů vyhodili do koše. Problém oprávněnosti takového činu v nás tak nutně generuje mnohem širší otázku: komu vlastně patří 17. listopad? A je vůbec možné, aby si jej určitá skupina občanů přivlastnila na úkor skupiny jiné?
Na první pohled by se mohlo zdát, že pokud je 17. listopad státním svátkem, pak musí logicky patřit všem občanům České republiky. Je a není to pravda. 17. listopad má totiž mezi našimi ostatními státními svátky dosti specifické postavení. Smysl historických událostí, který si tímto dnem připomínáme, je stále neobyčejně živým společensko-politickým tématem. Oproti spíše akademickým diskuzím o tom, zda byl kníže Václav zaprodatelem či zachráncem českého státu, zda se mělo rozbít Rakousko-Uhersko a vzniknout Československo nebo zda se rokem 1993 měl společný stát Čechů a Slováků rozdělit, v sobě 17. listopad obsahuje dodnes velmi aktuální a třaskavý potenciál k širokým diskuzím nejen o legitimitě bývalého režimu, ale především o současném stavu svobody a demokracie v naší zemi. Budou-li tedy různí lidé apelovat na nutnost „depolitizace“ 17. listopadu jakožto státního svátku, půjde o klasické contradictio in adjecto. 17. listopad je ze své podstaty svátkem politickým. Pokud bychom se ho snažili „odpolitizovat“, zbavili bychom jej tím jeho nejvlastnějšího autentického smyslu.
Odpůrci Andreje Babiše tvrdí, že nelze z morálních důvodů připustit, aby svátku boje za svobodu a demokracii vzdával ostentativní hold někdo, kdo byl v roce 1989 nejen členem komunistické strany, ale také spolupracovníkem komunistické tajné bezpečnosti a kdo navíc v současné době reprezentuje takový způsob vládnutí a nakládání s politickou mocí, jenž je v mnohém podobný tomu, proti kterému lidé před devětadvaceti lety protestovali.
Z tohoto úhlu viděno je účast Andreje Babiše na oslavách událostí, které v roce 1989 odstartovaly pád komunistického režimu, skutečně morálně nevkusná. Na straně druhé je však třeba poznamenat, že 17. listopadu si nepřipomínáme jen události roku 1989, ale také 1939 a v širším smyslu vlastně – v souladu s oficiálním názvem svátku – jakýkoli boj za svobodu a demokracii v univerzálním slova smyslu. Svým způsobem by tedy bylo možná politicky prozíravější a morálně únosnější, kdyby Babiš položil svůj věnec např. k pamětní desce Jana Opletala v Žitné ulici.
Komu tedy patří 17. listopad? Vzhledem k tomu, že jde o politický svátek, upomínající nás na hodnoty, které jsou dodnes předmětem politických sporů, jistě ne všem. Patří těm, pro něž svoboda a demokracie nejsou jen prázdnými pojmy, ale skutečnými hodnotami, o které je třeba stále pečovat. Budeme-li hledat společného jmenovatele obou historických událostí, které jsou v České republice u příležitosti 17. listopadu vzpomínány, dojdeme k zajímavému zjištění. Lze říci, že obě výročí jsou v obecném smyslu svátkem občanské společnosti a práva občanů na odpor vůči oficiální politické moci. Hlásí-li se tedy k poselství oněch historických událostí na úrovni státního svátku politikové, kteří občanskými iniciativami neskrývaně pohrdají jakožto nikým nevolenými samozvanci (např. Miloš Zeman či Václav Klaus), jde skutečně o výraz politického nevkusu. V případě Andreje Babiše je situace složitější. Sám Babiš se totiž považuje za vůdce občanského hnutí, které šlo do politiky právě jako programová opozice občanů vůči „tradičním politikům“ a „partajím“. Problém však spočívá v tom, že uskupení ANO nefunguje na bázi demokratických principů občanské společnosti, ale bezmezné loajality jeho členů vůči nejvyšší autoritě svého neomylného předsedy. Babiš si pochopitelně uvědomuje tradiční sílu „nepolitické politiky“ v českém prostředí a chce proto vyvolat dojem, že je to on, kdo svým „občanským hnutím“ reprezentuje širokou platformu občanů České republiky. Podobnou strategii ostatně uplatňuje také Babišův velký ochránce Miloš Zeman, který se v obdobném duchu prohlašuje za prezidenta „dolních deseti milionů“, tedy zdánlivě všech, ale fakticky jen některých.
Zdá se, že 17. listopad by s odkazem na historické události, které implikuje, měl být primárně dnem, kdy si občané připomínají své právo na legitimní odpor vůči politické moci, jež zapomněla, že lid ve smyslu občanů, a nikoli volených politiků, je podle ústavy zdrojem veškeré moci ve státě. Praktičtí vykonavatelé této moci, tj. politikové, ať už jsou ve společnosti oblíbeni více či méně, by v tento den měli spíše v tichosti zpytovat své svědomí a klást si otázku, zda se oni sami svým nakládáním s politickou mocí nepodobají více těm, kteří v roce 1989 stáli na straně vládnoucí garnitury. Takový přístup k oslavám 17. listopadu si však od našich vrcholných politiků žádá schopnost vlastní pokorné sebereflexe, která, želbohu, mnohým z nich chybí.